Po prvý raz som ho videla spievať minulého leta na Romfeste v Strážnici. Vystupoval aj na osobitných večeroch venovaných romským pesničkárom nazývanými GIĽARDE. Spieval sám so svojou gitarou. A vnášal na pódium pokoj a istotu. Bol iný, ako ostatní speváci. Menej spontánny navonok - no o to citlivejší, citovejší a aj temperamentnejší vnútorne. A navyše - spieval vlastné piesne, ktorých texty sa tiež odlišovali od bežných textov romských pesničkárov.

Neobsahovali tie večne opakujúce sa a z pesničky do pesničky preberané veršové zvraty a klišé, ktoré používajú speváci zväčša vtedy, keď im dochádza invencia alebo sa im "nechce vymýšľať a tak ich pesnička zväčša vyzerá ako zmes niekoľkých známych piesní s trocha zmenenou melódiou. Nie. Jeho texty boli skutočne básňami. Výpoveďou. A keď rozvinil struny na motívy prastarej romskej, znela naozaj pôvabná, stará romská pieseň - a znova s dôrazom na text, rovnako ako na melodiku. Nezabudnuteľný zážitok. Naozajstný, romský pesničkár!

A keď som ho videla v iný večer stáť pred jeho čisto romským orchestrom LAVUTARA - zloženom z pánov v smokingoch a počula som hrať v ich podaní Ravelovo Bolero aj Chačaturianov Šabľový tanec, vedela som, že som sa stretla so skutočným hudobníkom. Preto, ked' sme niekoľko mesiacov po Strážnici pripravovali v Bratislave dobročinný koncert pre Nadáciu romského dieťaťa, vedela som, že pán Gejza Horváth musí byť našim hosťom.

Neodmietol. Pricestoval až z Brna a zadarmo nám a deťom venoval svoje srdce a zamatový hlas. Aj keď by mu práve mal patriť celý večer, skromne sa zaradil s niekoľkými piesňami do programu tak, ako mu určil režisér programu.

Kto je tento muž? Skromný, nenápadný - nehlučný. Umelec, ktorý o svojom umení nehovorí, ale presviedča každým úderom do strún, každým slovom, ktoré vysloví. O rozhovor s ním som preto požiadala našich spolupracovníkov z Brna...

Text: Daniela Hivešová – Šilanová

 

 

RĽ: Pane Horváthe, chtěli bychom s váma udělat rozhovor pro romské noviny Romano ľil. Souhlasíte?

GH: Kdyby se mělo jednat o mou osobu, nevím jestli bych vám dokázal odpovědět, ale co se týče muziky, budu rád.

RĽ: Kdy jste začal hrát na nějaký hudební nástroj a kdy jste se začal zajímat o romskou muziku?

GH: Moje muzikantská dráha začala v osmi letech. Tehdy mi rodiče koupili harmoniku a poslali mě na Lidovou školu umění. Posléze přišla éra skupiny Beatles. Jako každého, i mě jejich styl nakazil. Začal jsem hrát na kytaru. Moje hraní se zalíbilo jak přátelům, tak i muzikantům. Vzali mě mezi sebe. Tím začala moje muzikantská kariéra. Nejdříve to byly gadžovské a potom romské kapely, se kterými jsem chodil hrát po zábavách, plesích, svatbách a pod. V sedmnácti letech jsem začínal svoji profesionální dráhu v Trebišově hotel Tokaj, kde jsem hrál s taneční kapelou. Zanedlouho na to následovala vojna. Sloužil jsem ve Znojmě, které bylo poměrně daleko od domova. Jezdil jsem tedy do Brna ke svým příbuzným. Moje dovolenky strávené zde, se proměnily s bratry Bagarovými ve spolupráci a hlavně ve společné hraní. Ti hráli převážně romskou muziku. To bylo moje větší setkání a práce v romské hudbě. Moc se mi to líbilo.

RĽ: Vzpomínáte si na vaši první písničku kterou jste složil?

GH: Samozřejmě. Text písničky mi pomohla udělat moje maminka. Zazpíval jsem jí svoji píseň a ona mi upravila celý text do té podoby, v jaké je dodnes. Hraje se dodnes a myslím si, že je populární mezi lidma. Jmenuje se Ara more.

Ara, more, ara, khatar ma,

bo me phuri som,

bo me kaľi som...

Potom následovali další písně a lidé ji znají a zpívají

RĽ: Musí to být příjemný pocit, když je slyšíte.

GH: Myslíte pocit autorství?

RĽ: Ne, mám na mysli, že si je někdo rád zazpívá pro jejich obsah a melodičnost.

GH: Ano, samozřejmě, tímto ano. Specializuji se hlavně na texty písní. Proto mně to obzvlášť těší.

RĽ: V dnešní době hrajete jako profesionál.

GH: Ano, momentálně je to moje obživa.

RĽ: Kromě vašeho zaměstnání v zahraničí spolupracujete u nás s nějakou skupinou?

GH: Ano, konkrétně zde, v Brně, spolupracuji se skupinou Šarm bratři Lazokových. Nedávno jsme natočili dvě písně v rozhlase. Bratři Lazokovi svou vlastní píseň a já starou romskou píseň upravenou do moderního pojetí... Jsem moc zvědavý, jakou to bude mít odezvu.

RĽ: Kde je uslyšíme?

GH: V Československým rozhlase.

RĽ: Jaký máte názor na dnešní romské muzikanty?

GH: Čekal jsem na tuto otázku. Nemělo by se pokládat vše, co se uveřejní rozhlasem, televizi či jinou formou, za romskou kulturu. Měl by zde být větší výběr. My máme velmi bohatou tématiku kultury. Měla by být kvalitněji zpracována, po muzikální stránce dodržovat hudební zákony. A co se týče interpretů, měla by být přísnější volba v tom, kdo by měl reprezentovat romskou kulturu.

RĽ: Mohl by ste nám to zkonkretizovat?

GH: Nemohou to být dobří muzikanti, jestliže se jejich text písně nerýmuje a je úplně "do světa", nemá prostě logiku. Každý text by měl posluchačům něco říct. Nezáleží na tom, jakou mám profesi, říkám svůj názor.

Co se týče zpěvu, nejsem dobrý zpěvák, protože nemám dobrý hlas. Je však mezi náma, Romama, spoustu těch, kteří tento dar od Boha mají a nevědí o tom, nebo neumí s ním zacházet. Technika je u těchto zpěváků doslova pudová záležitost. Projevují tak svoji osobnost. Zapomínají však na hudební zákony.

RĽ: Chci se vrátit k textům. Myslím si, že mnoho autorů tvoří své texty z momentálního cítění.

GH: To je v naprostém pořádku, ale měli by své projevy ukázat na jiné půdě.

RĽ: Kde konkrétně myslíte?

GH: Myslím to v tom smyslu, že by své písně mohli hrát v parku na lavičce, nebo při posezení u svých přátel. Protože opravdu vše zveřejněné v rozhlase, televizi či na gramofónových deskách se pokládá za romskou kulturu..

Pokud se vyslovi: romská muzika, měli by zde být opravdové muzikantské osobnosti. Znám jich osobně dost.

RĽ: Myslíte, že by některý z těchto muzikantů mohl něčemu přiučit ty slabší muzikanty?

GH: Opravdu dobrých muzikantů je málo a těch, kteří mají tyto nedostatky, je zase spousta. Tito lidé by i bez úplaty dokázali zevrubně vysvětlit postup a způsob, myslím si však, že to nebude stačit. Už proto, že vysvětlit je málo a učit zákony muziky je dlouhodobé. Jsou zde na to instituce jako LŠU, ZUŠ konzervatoř, AMU, VŠMU.

RĽ: A poslední naše otázka: Co by jste vzkázal všem romským muzikantům a zpěvákům?

GH: Stavějte se ke všemu, co děláte, zodpovědně.

RĽ: Děkuji za rozhovor

 

Pripravil Ing. Emil Pokuta Foto: archív pána Horvátha

Text bol zverejnený v Romano ľil číslo 34/1992